Bosna 2012
Předchozí Zpět Následující

Bosna s Alpinou - 17.-28.8.2012

Po neuskutečněné dovolené na začátku prázdnín přemýšlím, co podniknout, když přichází impuls v podobě nabídky od Alpiny. Tak vyrážím s Lucítou Za krásami Bosny a Hercegoviny.

1. den: Odjíždíme kolem 15 hod z Brna (pro nás to znamená odjezd v 10:00 z Prahy s SA) přes Bratislavu, Maďarsko a Srbsko. Cca 19 hodin.

2. den: Přijíždíme do vesnice Tjentište kolem 10:00, my paštikáří (=jednodenkáři) stavíme stany v kempu Mladosť, zatímco baťůžkáři (= přechodáři) odjíždějí busem na drsný 4km trek k jezeru Trnovačko.
Mladosť podle všeho bývalo obrovské rekreační středisko s bazénem o velikosti menšího jezera, dnes je to díra takřka bez sociálního zařízení a vykoupat se radši chodím do potoka Sutjeska než do bazénu nebo sprchy. Ale lepší než megakemp narvanej přívěsama a řvoucíma rodinkama:-)
Po návratu busu (nechce se nám nechávat věci ve stanech) následuje slibované "seznámení s krásami NP Sutjeska" - výlet do sedla Dragoš. 12km stoupání makadamovou cestou, pseudovyhlídka na vodopád Skakavec, sestup stejnou cestou. Hustý!
V obchůdku u kempu dáváme první místní pivko a zapomínáme tam Evu. Ta do kempu doráží v doprovodu štěněte a v mírném šoku, když už jsme po večeři. První poučení: není radno osamocené ženě pouštět se do větších debat s místními muži, zvláště má-li na sobě šortky a průhledné tričko (žena).
Po večeři se přesunujeme do hospůdky (prý vzdálené 200m), kde se část skupiny pokouší už přes hodinu získat něco k jídlu. Nám naštěstí stačí pivo. Druhé poučení během jediného dne: jelen může být v ojedinělých případech lepší než lev. Aspoň co se piva týká.
Návrat do kempu zpestřujeme návštěvou památníku slavnou bitvu na Sutjesce během 2. světové války (1943). Památník postavili v r. 1971 podle návrhu Miodraga Zivkovice a má tvar monstrózního betonového květu. Ale to zjišťujeme až následně, v noci jsme rádi, že se nezabijeme na rozbitých schodech. Třetí poučení: blesk je naprd. Když se s ním táhnete, nepotřebujete ho. Když ho potřebujete, nefunguje. A navíc, v noci bez nich nic nevyfotíte.
Koupaliště v Tjentiště. Větší než většina rybníků v Čechách a mnohem špinavější:-) Asi půjdeme do kopce:-) Z cesty do Sutjesky, konkrétně výhled ze hřbitova. Výhled. Unavená parta po výstupu.

3. den: Na výstup na Lebršnik vyrážíme v 9:00, busem přejíždíme do osady Cemeno, odkud už musíme po vlastních. Mimochodem, cesta busem na místo je jen pro silné žaludky, naštěstí klikatá cesta nedovoluje jet nijak zvlášť rychle. Jinak bych tohle nepsala:-) Autobus parkuje u torza monstrózního hotelu. Je těžko říct, jestli se z něj torzo stalo během války nebo jestli nebyl nikdy dostavěný. Ale je to smutný pohled.
První 2km vedou po cestě k lomu s provozem náklaďáků a tunami prachu, což trochu kazí zážitek. Ale výhledy za trochu utrpení stojí:-) V plánu je vystoupit a sestoupt stejnou cestou, což nezní jako velká výzva, tak hledáme ještě jinou cestu na vrchol, o které prý se vloni Petrovi nějaký místňák zmiňoval. Na místní salaši, kam zacházíme pro radu, jinou cestu neznají, ale mají výborný sýr - taky dobrý.
Vracíme se na původní cestu, u pramene potkáváme pána s koněm, kterého si Eva hned zkouší (koně:-) Nepoučitelná... Další výstup na vrchol je už bez dramatických zážitků. Až když se, neuspokojení málo vyčerpávajícím výstupem, vydáváme po hřebeni dál, setkáváme se s býkem (naštěstí ne rozzuřeným). Ten si nás chvíli přísně prohlíží, ale nakonec nás pouští. I jeho družky zaujímají sice mírně nedůvěřivý, leč jinak netečný postoj.
Zato hlídací pejsci o kus dál nás berou jako příjemné zpestření a nebýt pastevců, skončíme jako brzká večeře.
Návrat je jako obvykle rychlejší, následuje už známá večerní hospůdka.
Pohodových 21km s převýšením skoro 1200m.
Hotelový komplex v obci Cemeno. Tam nejdeme. Cesta. Tam jdeme. Cesta. Eviny pokusy s koněm. Výhled. Výhled. Cesta. Výhled. Kámen:-) Modré bodláky byly všude. Škoda, že se nedají převážet. Kochačka na hřebenu. Markéta s Honzou, kdyby to někdo nepoznal. Vysílač. Býk přemýšlí, jestli nás pustí dá. Exotické bodláky, exotičtí cvrčci. Hřeben. Výhled. Jak se sem dostane technika, to nepochopím.

4. den: Den ve znamení čekání na baťůžkáře. Pomník padlým tentokrát za světla, ale přes veškerou snahu a zdlouhavé focení na čtyři hodiny nevydá. Následuje návštěva restaurace (2 hodiny u jednoho piva...) a odpolední přejezd do Sarajeva.
Ubytováváme se v kempu v Ilidži, který je asi o 17 tříd výš než kemp předchozí, ale je stejně klidný a málo obydlený. Navíc se z něj dá jednou tramvají dojet až do centra Sarajeva. Následuje odjezd busem do města, společná prohlídka historické čtvrti Sarajeva Baščarčije a rozchod. Část volného odpoledne věnujeme s Lucítou shánění místní měny (konvertibilní marka), ale jsou bankovní prázdniny a všude berou stejně eura, tak na to pečeme.
Začínám trochu chápat nálety cizinců na pochybné stánky se zbožím nevalné úrovně v centru Prahy. Tady je všechno tak levné, že bych si snad i nějakou blbost koupila, kdybych věděla, co s ní. Tak si kupuju aspoň kalhoty:-)
Večer dáváme večeři v Mrkvi s ostatníma paštikářema (nikde tu netočí pivo, holt muslimové, aspoň výborně vaří), pak večerní hradby s průvodcem a návrat do Ilidži, ovšem ne do spacáku, ale místní "Stodolní". Ale i tady máme trochu problém najít hospodu, kde by měli zároveň volno a pivo.
Pomník. Focení autospouští vyžaduje rychlost:-) Pomník. Pomník. Dveře do infostřediska - nefunkčního, stejně jako obrovský hotel poblíž. Infostředisko a muzeum bitvy v jednom. Odtud střílel 28.6.2014 Gavrilo Pricnip na Františka Ferdinanda d Latinský most v Sarajevu (Latinska ćuprija). Carova mešita. Baščarčija - historické centrum Sarajeva s dřevěnou fontánou Sebilj.. Kryté tržiště (bezistan). Katedrála nejsvatějšího srdce Ježíšova. Věčný oheň (Vječna varta). Nejstarší veřejné záchodky v Evropě. Gazi Husrev-begova medresa - nejstarší muslimská škola. Večerní Sarajevo. Večerní Sarajevo s typickým měsícem. Muslimský hřbitov.

5. den: Celodenní výprava na „sarajevskou Sněžku“ Trebevič (1629 m). Vyrážíme v 8:00 tramvají č. 3 do centra k vypálené knihovně a odtud pořád do kopce. Teda ještě předtím děláme nájezd na jedinou otevřenou místní směnárnu, kde nám otrávený úředním vydává všechny svoje KM a zavírá. Pak už jen do kopce. Jak můžou lidi bydlet někde, kam se snad ani nedá vyjít? Prohlížíme si bobovou dráhu pro OH (moc z ní nezbylo), pak zase klesáme, co jsme nastoupali. Ale už jsme aspoň na úpatí Trebeviče. Výstup je celkem vyčerpávající, tak si dosažení vrcholu opravdu vychutnáváme:-)
Po návratu do Ilidži dáváme čevapi v čevapčičárně na zastávce (na výběr je velká a malá porce:-), následuje večírek v kempu.
29km s převýšením 1655m.
Soukromý minaret. Touhle cestou bych nechtěla chodit každý den domů:-) Puli taky vypadá trochu utahaně:-) Výhled na Sarajevo. Tyhle domy se dostaly i do průvodců. S komentářem o minách… U rozstřílených domů, na kraji vojenského zákopu, svačíme. Miny už tam nejsou. Pověstná olympijská bobová dráha. Náklady na vybudování v milionech, využita pouze na olympiádě 1986. Trebevič - tam jdeme. Drápeme se do kopce - taková štreka a takový kousek nad  Sarajevem... Trebevič před námi. Konečně na vrcholu. Hrofo. Rozstřílený dům nad Sarajevem - tohle muselo být hodně protekční místo… Podvečerní Sarajevo.

6. den: V 7:30 odjíždíme z kempu tramvají a pak busem do vsi/čtvrti Nahorevo na výlet na Bukovnik (1524 m). Oproti včerejšku je to míň do kopce, pohodový výlet s hospůdkou pod vrcholem a již tradičním hledáním cesty. Vodopád Skakavec je vyschlý jako celá Bosna, ale v nádrži ke koupání je vody dost, a pořádně ledové! Při čekání na busík zpět vypíjíme všechno pivo v místním konzumu. Relativně brzký návrat využíváme k další návštěvě Sarajeva a ochutnávce zmrzliny.
19km, převýšení 1250m.
Tramvaje podobné našim, jenom víc vyšperkované lidovou tvorbou. A taky se tam starší a nemohoucí nepouští sednout. Vodobád  Skakavec. Sucho se podepsalo i na něm. Z dálky druhý den výletu vypadal větší. Výhled od Skakavce. Že by nějaký místní umělec? Rozstřílený dům, kousek nad ním je nádrž s ukrutně ledovou vodou, ve které se dá vykoupat (jen pro odvážné). Výstup na Bukovec. Výstup na Bukovec. Kytí. Výstup na Bukovec - kousek pod vrcholem. Vrchol Bukovce - prý nějaký navigační systém. Výhled z Bukovce. Sestup z Bukovce. Sestup z Bukovce. Sestup z Bukovce. Sestup z Bukovce. Zase na návštěvě v Sarajevu - peníze jsou tu opravdu pečlivě hlídané. Mešita. Kovotepecká ulička. Kovotepecká ulička - tady Lucíta strávila mnoho hodin snahou koupit si suvenýr z nábojnice.

7. den: Odjezd z kempu busem v 7:00 (jestli to bude takhle pokračovat, poslední den vstáváme ve 4:-) do lyžařského střediska Bjelašnica, odkud po (černé) sjezdovce stoupáme k horní stanici lanovky na vrcholu Bjelašnica (2067m), kde na nás čekají baťůžkáři. Ségry cestou hladí pejska a ten nás hned adoptuje. Za laskavost se jim odměňuje tím, že jim sežere celé kolo místního sýra. U nějaké koliby cestou jsem téměř přímým účastníkem psí rvačky, promiň pejsku, ale schovávat se za mě při bitvě s jiným psím obrem fakt nepomůže. Nechci vidět ten krvavý hadr, co z něj zbyde, tak zdrhám, ale za chvíli je pejsek zase s námi a jen chvilku malinko kulhá. Psí život. Dál už jen sestupujeme krasovým polem po úbočí hřebene a kocháme se neuvěřitelnými výhledy.
Pochod s baťůžkářema má trochu jiný rytmus, cca po 2km dáváme půlhodinovou pauzu, což mě trochu nebaví. Aspoň máme průvodce, který zná cestu - náš průvodce Petr se dokáže ztratit i tak:-)
Ve vesnici Ljubovčiči nás čeká u krámku autobus, likvidujeme místní zásoby piva na příští rok a přesunujeme se k místní sokolovně, kde máme domluvený nocleh. Radši stavíme stan na přilehlém oraništi. Jak se dá čekat, takováhle banda je centrem pozornosti místních výrostků, takže nás čeká trochu neklidná noc, jedna dvojice může po zásahu cihlou kupovat nový stan.
23km a převýšením 1642m. Ale přišlo nám to víc:-)
Po sjezdovce vpravo jsme stoupali na vrchol. Kytí. Výstup na Bjelašnicu (2067m). Sice to bylo náročné, ale výhledy byly krásné. Výstup na Bjelašnicu (2067m). Ségry byly taky odměněny za starost o pejska - připravil je o sýr. Bjelašnica - bývalý hotel? Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Pohoří Bjelašnica. Ljubovčič - malá vesnička v horách a vzniká tam takový falzifikát Gaudího:-) Plot u Gaudího vily:-)

8. den: Ráno se loučíme s pejskem, nenese rozlučku nijak těžce. Asi vzápětí adoptuje jiné páníčky. Odjíždíme v 8:00, čeká nás přejed 40min přejezd do Konjice, kde už se o nás postará místní "raftová společnost" a proveze nás po Neretve.
Tenhle zážitek za 30E řadím mezi jediné never more zájezdu - i když Neretva je opravdu nádherná řeka, příště radši jiným způsobem nebo aspoň s jinou společností. Následuje opulentní oběd (aspoň vařit ti "rafťáci" uměj:-) a přejezd do sedla Rujište mezi horami Prenj a Velež. Už cestou vidíme spousty ohňů a když už za tmy dorážíme na místo, máme pocit, že hoří všude kolem nás. Ale tvrdí nám, že je to bezpečné, tak tomu věříme:-)
Na chatě není voda, takže ještě před večírkem dáváme menší výlet k jedinému zdroji v okolí - prameni vzdálenému asi 15 min chůze. Naplnit 1,5l flašku trvá rovných 58 vteřin a je jich tam ve frontě nejmíň 50...:-)
Oheň má aspoň jeden pozitivní aspekt - v noci nás budí výbuchy a střelba, zřejmě dochází k odminovávání lesa.
Neretva v Konjici. Pláž u Neretvy přímo ve městě - volejbalové hřiště je ohraničeno páskou nebezpečí - zaminováno.

9. den: V 7:00 odcházíme z kempu na trek do "Hercegovského Himaláje" - pohoří Prenj. Ještě předtím sledujeme, jak probíhá hašení lesa z letadel. Díky brzkém startu stoupáme v chládku, ale stoupání je mírné a po pohodlných cestách.
Na chatě Rujiště dáváme relax a odtrhává se od nás pár nadrženců k výstupu na Zelenou hlavu. My pokračujeme v plánovaném relaxačním výletu na vrchol Prijevorac (1700 m), kde se chvíli povalujeme a kocháme, pak se vracíme stejnou cestou zpátky. Večer je v plánu dlouhou očekávaná bečička, byla by hloupost se někde zdržovat:-)
První bečičku Petr načíná hned po příchodu do kempu a než doráží první parta z Hlavy, už hodně načatej i Petr. Večírek probíhá pohodově i poklidně a ráno ještě k mému překvapení něco piva zbývá.
15km, převýšení 753m - prostě pohodový výlet.
Ranní hašení požáru. Ranní hašení požáru. Krátce po začátku tůry potkáváme staré známé ze včerejška. Den zahajujeme po bosensku - panákem výborné rakije. Pohoří Prejn. Pohoří Prejn. Vrcholové hrofo. Zelená hlava - odhadli jsme, že to je ten prostřední vrchol. Sestup. V dálce další požár:-( Ráno hašený požár nad naším kempem se zase rozhořel:-(

10. den: V 8:15 vyrážíme směr Mostar, kde nás čeká prohlídka a poslední možnost rozházet nabyté KM. Taky nás opouští Petr, který zapomněl v kempu v Sarajevu pas - je to jen náhoda? V Mostaru skoro není vidět z jednoho mostu na druhý, připisujeme to kouři z všudypřítomných požárů. Je takové vedro, že se těším do klimatizovaného autobusu:-) - máme před segou asi 5h (520km) přejezd do městečka Starigrad v Chorvatsku. Cestou se hodně ochlazuje a začíná pršet, ještě vzpomínáme, jak krásně teplo nám bylo v Mostaru! Ale v kempu ve Starigradu je už příjemně.
Večer dlouho avizovaný večírek na molu u moře. Do vody se nikomu nechce, kolem nás bouří a zvedá se vitr. Nakonec my měkčí paštikáři nevydržíme a přesouváme se do kempu. Tam na nás čeká hotové pozdvižení - všechny stany pozdvihané a poposouvané a hlavně plné rudého prachu. Hledáme kameny, zatěžujeme, znovu stavíme. Pak pokračujeme ve večírku v kuchyni. Po nějaké půlhodince už to zase nevydržím a jdu zkontrolovat situaci - moc se neliší od té předchozí. Jdeme znovu stavět, dvojnásobné množství kamenů už snad bude stačit.
Mostar. Neretva v Mostaru. Vše je zahalené oparem. Mostar - kontrasty. Karađozbegova mešita v Mostaru z 16. století. Stari most, také ze 16. století, podle kterého má Mostar své jméno. Za války byl zničen, ale už je opraven. Ke Stari mostu je třeba se probojovat kolem neuvěřitelné spousty stánků. Ke Stari mostu patří mladíci, kteří za úplatek od turistů skáčou do Neretvy - 24metrů. S atrakcí se prý začalo už co byl postaven, tehdy asi bez těch úplatků. První písemná zmínka o skocích je z r. 1664. Muzeum u Stari mostu. Mostar Staré město - jen jsem se vydala mimo hlavní turistické centrum, už se na mě vrhla nějaká žebračka - mimochodem, s rukama plnýma igelitek ze supermarketu. Crooked Bridge - most přes rameno Neretvy. Staré město z druhé strany.

11. den: Na okružní túru soutěskami Malé a Velké Paklenice nás vyráží jen 7. Po večírku nemá nikdo morál vstávat na šestou, tak se budou flákat u moře a nakupovat:-)
Za vstup do Paklenice se platí, letos už 50 kun. Ale cesta je upravená a dobře značená - což mi nebrání se hned na začátku ztratit:-) Výstup je místy skoro lezecký, ale jsme odměněni nádhernými výhledy na moře. Jen doufám, že zpátky půjdeme jinou cestou, protože sestup tímhle terénem by mi nedelal dobře:-)
Jako bonus si dáváme výstup na Aniči Kuk. Když vidím rozbitý, kamenitý kopec před námi, dělám si legraci, že tam jdeme. A jdeme tam a není to moc legrační. Výstup je už hodně lezecký a zpátky budeme muset stejnou cestou. Ale výhledy z Kuku za to stojí a sestup jsem (jak je vidět:-) taky přežila. Další sestup Velkou Paklenicí už je komerční turistika.
Pozdní oběd ve Starem Gradu je takovou pěknou tečkou za tím naším výletem - v devět vyrážíme na cestu, v Brně jsme na devátou.
GPS naměřila 31,6km a 1367m převýšení, ale zvlášť v Malé Paklenici byla ztracená častěji než já, takže kdoví, jak to bylo:-)
Tudy zřejmě teče voda - pokud zrovna není extrémní sucho. Malá Paklenica. Malá Paklenica. Malá Paklenica. Malá Paklenica. Malá Paklenica. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Národní park Paklenica - pohoří Velebit. Výstup na Aniča Kuk. Výstup na Aniča Kuk. Výstup na Aniča Kuk. A jsme nahoře:-) Výhled z Aniča Kuk. Značení cest - naprosto skvělé, značka označuje i směr. Velká Paklenica. Závěrečné koupání v Jadranu.

Předchozí Zpět Následující